Pestré příběhy z chráněného a otevřeného trhu práce
V naší práci pomáháme lidem se znevýhodněním získat práci. Často spolu řešíme, zda mají pracovat v tzv. chráněných dílnách, nebo v běžném prostředí otevřeného trhu práce. A abychom si nevymýšleli nesmysly, nebo nežili v mylných představách, zeptali jsme se na zkušenost přímo osob se zdravotním znevýhodněním. A to těch, které měly možnost pracovat v obou prostředích. Zajímalo nás, co zažily, s čím se setkaly, když pracovali na otevřeném i chráněném trhu práce. A teď vám přinášíme část jejich vyprávění ve formě krátkých příběhů.
Doplňujeme, že se ptala naše kolegyně, Denisa Marešová, která je naší pracovní konzultantkou a zároveň studentkou oboru Sociální práce, a svůj výzkum zpracovávala s podporou Univerzity Palackého. A od věci není ani to, že Denisa sama má s prací na otevřeném i chráněném trhu práce vlastní zkušenost.
Jak roznos letáků pomohl k začlenění mezi místní obyvatele (příběh z chráněného trhu)
Paní Marcela říká: „Práce na chráněném trhu mi přinesla finance, za které si můžu pořídit věci, které jsem chtěla (počítač, věci do domácnosti). Díky pracovnici z Aspektu jsem se naučila sama chodit bez doprovodu a jezdit i do města. Naučila jsem se zvládat svoji práci, zapamatovala jsem si všechny svoje trasy a schránky, které musím zvládat v práci, znám je dopodrobna.“ U paní Marcely pracovní konzultantka Aspektu hodně komunikovala s obyvateli oblasti, kterou roznáší a vysvětlovala jim souvislosti. Díky tomu, že obyvatelé situaci rozuměli, byla jejich vstřícnost velká. Všichni jí začali všichni fandit a povzbuzovat ji. Tento stav potvrzuje i paní Marcela, že všichni jsou „dobrý“ a povídají si s ní. „Po nějaké době mě přestalo bavit roznášet, ale teď už mě to zase baví.“ Vyzkoušela jsem si pracovat i jako uklízečka, ale zase jsem se vrátila zpátky na roznos a o práci se dělím s kamarádkou. Zaměstnavatel jim umožnil, že mohou pracovat společně.
Měl jsem pocit jistoty, něco jsem znamenal za tu krátkou chvilku“. – Příběh pana Jiřího
„Nejvíce mi vyhovovala chráněná dílna, protože se nekoukalo na normy, nebo respektive, když se nesplní, tak se nic neděje, protože pak je nastavená ještě kontrola. V chráněné dílně se mě ptali na můj zdravotní stav, jestli můžu pracovat rukama. Neměl jsem problém říct, co mi je. V chráněné dílně se mi stabilizoval můj zdravotní stav, měl jsem pocit jistoty, něco jsem znamenal za tu krátkou chvilku. Bylo to pro mě solidní jednání. Cítil jsem, že něco znamenám. Práce se mi líbila i skrze finanční stránku. V chráněné dílně se mi líbilo, protože jsem pracoval s elektronikou, kterou mám od mala rád. Z chráněné dílny jsem musel odejít, protože měli málo zakázek“
„Na otevřeném trhu jsem zažil následovné zaměstnavatele: jeden zaměstnavatel měl kamery a hlídal každý náš krok „jako zvířátka v rezervaci.“ Věděli, kolikrát jsme šli na záchod, když se v noci rozbil stroj a provizorně jsem si ho opravil, abych mohl pracovat, byl problém. Dále jsem se potkal se situací, jak se odevzdávala práce, kdy se práce musela kódovat přes počítač, který se často sekal, na tento počítač čekalo plno lidí. Tento systém zdržoval práci. Další zaměstnavatel měl zavedený systém na práci, že na bednách byla jména, která se dala prohazovat. Taky se to dělo. Nebo prohazování výrobků, tento stav tomu nahrával, skrze to, jak se k sobě chovali zaměstnanci. Vysoké normy, pokud se práce nestihla, další den se musela dohánět. Nejdříve se nepovedené kusy vyhazovaly, pak se musely opravovat ve svém osobním volnu nebo zaplatit, pak se předělávala celá série, když bylo něco špatně. Kontrolu potom převzala německá firma, která si špatné kusy vyčíslila za pokutu. Další pracovní situaci, kterou bych chtěl zmínit, je situace, která se mi stala při práci s olejem, jelikož to byla práce ve vyšších teplotách, dostával se mi olej přes rukavice na kůži. Nárok na nové rukavice jsem měl jednou týdně. Zaměstnanci si mezi sebou dělali naschvály, kdo neplnil normu „byl neoblíbený“. Za svůj pracovní život jsem se potkal i se špatným vedením, skrze mistra, když bylo po jeho, tak byl hodný, ale když nebylo po jeho, tak se vozil po lidech. Byli na mě naštvaný kvůli hygieně, kterou poslala nemocnice, mám nesnášenlivost na olej, ropné výrobky, způsobuje mi to ekzém.“
„Připadám si jako razítko do počtu“. – Příběh paní Kateřiny
„Zatím nevím, jak se mi práce bude líbit, ještě jsem pořádně nepracovala. Má se jednat o administrativní práci z domů. S nadřízeným se spojím a vždy dostanu odpověď, že toho má moc. Na jednu stranu je to dobrý, ale vnitřní pocit mě štve, protože nic nedělám a dostávám peníze. Nechci ho bombardovat každý den, každý týden řekne, že další týden dodá práci. Kromě svého nadřízeného jsem komunikovala jen s IT technikem, s nikým jiným s firmy jsem nepřišla do styku. Licenci na program platila firma, ale bylo pro ně výhodný, abych si to nainstalovala sama, jen s rychlou pomocí IT technika, který byl ochotný, milý. Po týdnu se ozval a ptal se, jestli nepotřebuji s něčím pomoc.
Potřebovala jsem práci, která je flexibilní. Mám malé dítě, jsou mu 4 roky, chodí do školky. Ptali se jen, jestli jsem schopná to dělat, na víc se neptali, ani na diagnózu. Zkušební doba mi končí v květnu, nevím, co se stane v květnu. Nemám se ani čím obhájit, protože nemám dostatek informací a práce. Ani nevím, jestli tu práci mám chtít, koukám se po jiné práci, že by se to dalo skloubit na menší úvazek. Každá koruna dobrá, nebýt hypotéky, tak bych to vzdala. Jestli se nic nezmění, tak nevím, jak se k tomu postavit. Připadám si jako razítko do počtu. Snažím si v tom najít nějakou rovnováhu, nevím jak se k tomu postavit. Je mi to hloupé, protože lidé jsou na tom hůře, ale zároveň sehnat tu prací není lehké, ale nejsem na to sama, v tom mi pomáhá Aspekt. Zatím jinou práci nemám, ale kdyby se mi něco povedlo sehnat, tak je zase blbé odcházet z místa, kde nevím, jestli se mi to bude líbit. První měsíc pro mě byl psychicky těžký, že mám práci, kde nepracuji, ale platí mi. Učili mě, že musím ukázat dvakrát víc než ostatní, když jsem nemocná. Líbí se mi, že budu mít flexibilní práci, můžu dělat i v noci. Myslím si, že mi bude chybět kontakt s lidmi, jsem 4 roky bez kontaktu, jen v malé sociální skupině – myslí si, že mi to bude vadit. Když je problém, pomůže kolega, tohle chybí doma.“